Zastavit se u sebe

Před nedávnem mě zastavila nemoc, celkem protivná, byl to zánět středního ucha. Hučelo mi v hlavě, na jedno ucho jsem neslyšela vůbec, na druhé částečně. Tento stav mi neumožnil přijímat informace zvenčí. Nejen, že jsem neslyšela, bolest a vysoké horečky mi nedovolily cokoli číst. A tak jsem se ocitla asi 10 dnů sama se sebou, ve vnitřním rozhovoru.

Úplně nezvyklé to pro mě nebylo, chvilku pro sebe jsem si během dne vždy našla – ve vlaku, na procházce, večer před usnutím. Ale tohle bylo jiné, sama se sebou jsem byla ve dne, v noci.

Přišlo to zrovna v období, kdy jsem měla velkou potřebu přijímat informace zvenčí. Neustále jsem četla nějaké analýzy, odborné články, diskuze, komentáře, sledovala on-line rozhovory, poslouchala podcasty, připojovala se na on-line konference, a mnoho dalšího. Nasávala jsem spoustu informací, pohledů, názorů, až mi z toho šla hlava kolem.

A najednou to bylo pryč a zůstal jen ten hukot a šum v hlavě. Po pár dnech mi došlo, jak jsem šťastná, že mi nemoc umožnila poodstoupit a nahlédnout na sebe samu z jiné perspektivy. V tom návalu názorů a pohledů jsem hodně přemýšlela o tom, jak to mají ti druzí. Ale jak to mám já? Jak to vnímám já? Jak to vidím já? Na to nebyl čas, zabývala jsem se převážně druhými lidmi.

Mezitím mi občas přišel mail ze služeb, se kterými spolupracuji. „Moni, jak to s vámi vypadá, kdy už přijedete, potřebujeme probrat…. Můžeme alespoň zavolat, musíme to rychle dořešit… Řekněte, jak to vidíte, je to správný postup…?“. Moje profesní ego se tetelilo. Ale já nemohla zavolat, neslyšela jsem, a termín návštěvy se stále odsouval.

Vnitřní rozhovor sílil. A mně začalo docházet, že něco je špatně. Služby, se kterými spolupracuji, jsou úžasné. Stále na sobě pracují, posouvají se, diskutují, zajímají se, vzdělávají se, aktivně čerpají podporu z projektů. Je pro mě velkým obohacením tam jezdit.

Čekáme, až to někdo schválí

Najednou mi došlo, že díky podpoře, kterou služby dostávají, se sice hodně posunuly, ale současně se naučily následovat názory externích odborníků. Raději se poradí a počkají, až jim to někdo odsouhlasí, potvrdí, že je to správně. Já tomu naprosto rozumím a chápu. Od toho si nás externí konzultanty platí.

Naučili jsme služby téměř všechno konzultovat s lidmi zvenku. Na každou oblast máme odborníky. Každý odborník má svůj pohled a postoj. A že se často liší od jiného odborníka, a co?

Přehlcenost informací, pohledů a názorů vytváří chaos v hlavě nejen mě, ale i službám. Něco jim doporučí lektor na kurzu, něco jiného metodik či konzultant, jinak to vidí auditor a inspektor, no a pak tu máme pohled nadřízeného a zřizovatele.

Podle mého, je toho moc. Ze všech stran se na nás valí stále se aktualizující doporučené postupy, metodiky, vyhlášky, nařízení. Stěží to monitorujeme, natož abychom alespoň něco zavedli do praxe. Také se na tom podílím.

Učit se, inspirovat, sdílet zkušenosti, propojovat se, poradit se, to je podle mého správné a jsem za to moc ráda. Ovšem vnímám, že chci podporovat služby v tom, aby si vědomě vytvořily prostor pro vnitřní sdílení a reflektování. Dokázaly si říct: „Tak to vidí lidé zvenčí, čím nás to oslovilo, co nás inspirovalo, jak to můžeme vyzkoušet my na naše podmínky?“. Aby se víc ptaly sami sebe a lidí ve službě, nejen těch, kteří tam pracují, ale hlavně těch, kteří tam žijí. Aby jim bylo umožněno vytvářet službu podle potřeb lidí uvnitř služby, nikoli podle názorů cizích lidí.