Ústav bez tváře

Nikdy mě nepřestane udivovat, co všechno lidem ústavní prostředí bere. V poslední době jsem se až příliš často potkávala s nedůstojným chováním pracovníků vůči lidem ve službě. Bylo mi z toho vždy teskno a cestou domů jsem přemýšlela nad tím, kam se v některých sociálních službách vytratilo to sociální, to lidské?

Velké instituce nám umožní uspokojit základní potřeby, poskytnou nám ubytování, stravu, péči. Staneme se klientem, uživatelem, jedním z mnoha. A odtud je už pouhý krůček k tomu, aby se člověk stal objektem péče. Co nejvíce unifikovaným, bez výrazných rysů, protože ve velkém počtu je těžké si individuality všimnout, nebo ji dokonce rozvíjet.

Máme metodiku individuálního plánování, u které se dnes a denně řeší, zda je správně nastavená, ale individualita a jedinečnost člověka se ve formulářích a dokumentech lehce ztratí.

Máme standard k ochraně práv lidí, ale předejít, odhalit či zabránit šikaně a nedůstojnému chování hraničícímu s porušováním či omezováním lidských práv, zabránit úplně nedokážeme.

Dívejme se raději lidem do tváří, buďme s nimi a hledejme, co je pro ně cenné nalézt.

Poznat svou tvář

Není to tak dlouho, co jsem seděla v obýváku v jedné komunitní sociální službě. Žijí v ní lidé, kteří se před necelým rokem přestěhovali z velkého ústavu. Všimla jsem si, že u jedněch dveří visí fotografie pána, který v pokoji bydlel.

„Proč má ten pán u dveří svoji fotografii?“, zeptala jsem se.

Očekávala jsem odpověď typu, že je to z důvodu orientace, aby věděl, kde má svůj pokoj. Jmenovky se v některých službách totiž nahradily fotografiemi.

„Tu fotografii tam má proto, aby si upevnil, jak vypadá.“, zněla odpověď.

„Prosím?“, nechápavě koukám a čekám na dovysvětlení.

„Před časem jsme při prohlížení fotografií zjistili, že někteří klienti se nepoznávají. Nevěděli, jak vypadají. Nespojili si sebe s člověkem na fotce. V ústavu totiž zrcadla nebyla nebo byla pověšena vysoko, aby je klienti nerozbili.“, vysvětluje mi.

„Aha, to mi nedošlo, ale máte pravdu. Když si vybavím, jak v ústavní službě probíhá hygiena, česání, holení apod., pracovníci nejspíš nepodají lidem, které upravují, zrcátko a neříkají: ´Podívejte, jak vám to sluší, jak vám češu pěšinku pěkně uprostřed.´. Na všechno je málo času, málo pracovníků, hodně klientů, hodně práce, k tomu přísný režim, vše se musí stihnout v daném čase……“, vybavuji si zkušenosti a popisuji, jak to ve velkých službách často probíhá.

„Přesně tak.“, potvrzuje pracovnice.

Když nad tím přemýšlím, říkám si, jaké to asi je, nevědět, jak vypadám?

Mám ráda zrcadla, neobklopuji se jimi, ale pohled do zrcadla je pro mě důležitý. Když jsem smutná, jdu před zrcadlo a usměji se na sebe. Když jsem nervózní či naštvaná, jdu před zrcadlo a řeknu si: „Hlavně klid, vše je v pořádku“.

Mám ráda i období bez zrcadla, např. když jsme v přírodě a stanujeme venku, je mi fuk, jak vypadám, zda mám nějaký pupínek na tváři či flek na oblečení.

Mám možnost, příležitost a volím, podle svého. Já totiž mohu. A co vy?

Lidé sociální služby potřebují, aby mohli žít i přes svůj handicap důstojný a naplněný život. Ovšem, aby toto mohlo nastat, musí ti, kdo podporu a péči poskytují poznat lidi, kterým pomáhají. A pomoci jim, aby poznali sami sebe. Protože bez poznání není adekvátní péče.