Úkony, výkony. To je oč tu běží?

Pravé poledne. Čas oběda. Sedím v pohodlném křesle v nově zrekonstruované domácnosti, která vznikla částečnou transformací sociální služby, a pozoruji.

U nové kuchyňské linky stojí pracovnice, které má plné ruce práce – umývá varnice, rozlévá šťávu, utírá stoly, dává nádobí do myčky…

Lidé, kteří dojedli, opouští jídelní kout a přechází do obýváku k televizi, kde sedím. Mezi dvěma muži dochází k rozepři v duchu „to místo je moje, ne tvoje, sedni si jinam“. Tipuji, že každý má své místo. Mě zatím z křesla nikdo nevyhodil.

Za okamžik pracovnice odběhne od moderní kuchyňské linky, zastaví se v půli místnosti a křikne: „Běžte si to vypít.“

Rozhlédnu se po obýváku, vidím tam 4 lidi, ale netuším, ke komu pracovnice mluví. Tak se s humorem sobě vlastním zeptám: „To mluvíte ke mně?“. Zrudnutí a úsměv na tváři naznačí, že ne.

„Co jsem řekla, běžte si to vypít!“, při zopakování zvýší hlas a její pohled směřuje k muži na druhé straně místnosti. Muž zapne elektrický vozík a raději odjede pryč.

Vedle mě usedá jiný muž. Nekomunikuje, tak se na sebe díváme, mluvím já a on se usmívá. Po chvíli k němu přijde druhá pracovnice ve službě, skloní se k muži a řekne: „Jdeme se koupat.“ Vezme ho za ruku a odvádí pryč.

„Ráda bych s vámi i s kolegyní mluvila. Kdy budete mít prostor?“, rychle se zeptám, než odejde.

„Je půl jedné, teď musím vykoupat pána a v jednu odvézt prádlo do prádelny, nemám moc času.“, odpoví.

„Stačí 15 minut. Tak tedy ve třičtvrtě na jednu tady, ano?“, nenechám se odbýt.

„Dobře.“, souhlasí.

I když poskytneme úžasné podmínky a upravíme prostředí, neznamená to, že se domácnost stane domovem. Režim a harmonogramy už sice nemáme na papíře, ale zůstaly nám v hlavě.

Dle domluvy se scházíme v pracovně personálu. Z mého výrazu je všem jasné, že můj zvonivý smích teď prostorem znít nebude.

„Vy se chvíli nezastavíte. Umýváte nádobí, odnášíte talíře, tančíte mezi stoly s konvicí šťávy a doléváte ji do prázdných kelímků, utíráte stoly, kontrolujete, kdo co sní a vypije. Teda, to dá zabrat, co?“, reflektuji, co jsem pozorovala.

„Ano, klientů je tady hodně a nás pracovníků málo, je to náročné.“, odpoví.

„A proč nezapojíte některého z těch mužů? Vy se v práci rozhodně nenudíte, máte nabitý program, ale co oni? Jaká je jejich náplň? Jejich dny plynou od snídaně k obědu, od oběda k večeři. Pokud kouří, tak jejich čas naplňuje cigareta – samozřejmě na příděl, 8 kusů za den, ideálně všem stejně, po dvou hodinách, ať v tom nejsou zmatky. Pak se nedivím, že dochází k roztržkám, je to jejich jediné zpestření, zábava…“, zkouším zrekapitulovat, co jsem zde viděla.

„Vy byste nechala člověka, který se před půl hodinou vymočil do rohu utírat stoly?!“, brání se mírně naštvaně.

„Co můžete udělat pro to, aby ten muž mohl utírat stůl a vy mohla být v klidu, že má ruce čisté?“, nedám se.

„Ale já mu furt vysvětluji, že si má ty ruky umývat, ale on to nedělá!“, odpoví.

„Nebylo by lepší místo vysvětlování jít a ty ruce si společně umýt?“, ptám se.

„A kdy to mám dělat? Musím to po něm uklidit, vytřít, vydesinfikovat!“, odvětí.

„A proč to po pánovi uklízíte jen vy? Má zdravé ruce i nohy. Když se stane tato situace, tak ho doprovoďte do koupelny, napusťte společně kýbl, dejte tam saponát a společně to ukliďte.“, zkouším navrhnout.

Nechávám pracovnici prostor vše vstřebat a otáčím se k druhé kolegyni.

„Tak co, stihla jste vykoupat pána a nachystat prádlo?“, ptám se.

„No, klienta jsem vykoupala, ale to prádlo musím ještě rychle dochystat.“, udýchaně odpoví.

„A co by se stalo, kdybyste to prádlo nenachystala v jednu, ale třeba ve tři odpoledne?“, opravdu nechápu.

„Pak už mám zase jinou práci.“, nechápe zase ona.

„Aha… Tak to jo… A proč koupete toho pána už po obědě? Není to brzy?“, nedá mi to, abych se ještě nezeptala.

Odpovědi už jsem se nedočkala.

Už netlačím, a dál se neptám. Otázek bylo dost.

Vybavila jsem si slova jedné pozorné paní ředitelky: „Moni, mně přijde, že ti pracovníci přistupují k lidem ve službě jako k tříměsíčním miminům. A to jim jde dobře. Oni je nakrmí, vykoupou, přebalí. Ale jakmile miminko povyroste, potřebuje nějakou interakci, hrát si, rozvíjet, učit se, procvičovat, poznávat…. A tam se ti naši pracovníci zastavili. To už jim nejde.“

Prostě to zatím neumí.

Když se nad tím zamýšlím, napadá mě, že přístup pracovníků v sociálních službách odpovídá tomu, k čemu byli léta systémem vedeni. A vlastně v tom zůstávají dál…

Mají dělat úkony, které musí zaznamenávat, protože se následně hodnotí. Motivovat, vést k činnosti, učit? Na to přece v ústavu byli speciální pedagogové nebo aktivizační pracovníci. Pečovatelé byli roky vedeni, že to není jejich práce a myslím, že to prostě neumí, protože za sebou potřebují neustále vidět úkony.

Ale je tomu opravdu tak? Potřebují lidé v domácnostech úkony péče a pak oddělené hodiny aktivizace? Nemá být transformace a tvorba domácností právě o tom, že lidé – místo slepé a jednotné péče – dostávají podporu, aby mohli žít svůj život, co nejvíce pomocí vlastních sil a dle svých potřeb?

Podle mého je zcela nezbytné, abychom personál primárně učili, jak lidem ve službě vytvářet příležitosti, získávat různé sociální role a jak jim umožnit najít a žít svou životní roli.

Vzájemná úcta, respekt, zájem.

Lidé ve službě nepotřebují trénovat pouze vaření, úklid a nákupy. Potřebují trénovat sebeúctu, sebevědomí, sebeuvědomění, osvojovat si sociální role, svoje postavení ve společnosti, sounáležitost. K tomu však potřebují podporovatele, nejen pečovatele.

A jaký je rozdíl mezi podporovatelem a pečovatelem?

Například v tom, že podporovatel nenachystá sám pití, nenařizuje, že se má klient napít, ale řekne: „Viděla jsem, že jste dlouho nepil, nemáte žízeň…?“.

Dokud budou v domácnostech jen pečovatelé mající za cíl dobře odvedené úkony, bude sebehezčí domácnost stále jen ústavem.