O čem se nemluví a mlčí?

„Co mi tady kradeš ty jablka!“, křičel na mě na sklonku léta pán, když jsem si u cesty vedoucí k lesu sbírala několik spadených jablek do kapsy. Zamrazilo mě. Už dlouho na mě takto nikdo nekřičel. Připadala jsem si provinile, vůbec mi nedošlo, že ta jabloň mezi poli někomu patří, a že by snad někomu mohlo vadit, když si kolemjdoucí vezme spadené jablko na cestu.

Dodnes, když tím místem procházím a přešlapuji mezi hromadou spadených uhnilých jablek, se mi tato situace vybaví. Už ji tak emočně neprožívám, pána jsem od té doby neviděla, asi někde zpovzdálí kontroluje, ale tím, že jsem uposlechla a jablka nesbírám, tak mám klid.

Pár dnů na to jsem byla na konzultaci v pobytové sociální službě. Když jsem si odskočila na toaletu, slyšela jsem, jak na chodbě křičí pečovatelka na ženu (klientku): „Hni sebou! Dělej! Co zdržuješ?! Já nemám čas jenom na tebe! Švihej!“, podle zvuků jsem usoudila, že do té ženy možná i strkala. Než jsem stihla vyběhnout na chodbu, obě ženy byly pryč. 

Opět mě zamrazilo. Vybavila jsem si, jak na mě před pár dny u jabloně křičel muž. Hlavou mi běželo: „Já jsem ho potkala pouze jednou a už nemusím, ale tato žena v prostředí, kde se na ni křičí, žije stále, nemůže se otočit a odejít pryč.“.

V sociálních službách pracuji 20 let. Prvních 10 let jsem působila ve velkém zařízení. Vzpomínám si na případ, kdy zdravotní sestra vyfackovala jednu mladou dívku. Viděla to nová vychovatelka, která hned druhý den situaci popsala a nahlásila jak vedoucí lékařce, tak řediteli zařízení. Obdivovala jsem její statečnost a odvážnost, všichni věděli, že ta zdravotní sestra je „svéráz“, ale mlčeli. Já v té době také. Děti měly strach onemocnět, aby neskončily na izolaci, bály se té zlé sestry. Pracovníci se báli promluvit, chování sestry ze strachu a slabosti bagatelizovali a zlehčovali. Až na tu odvážnou mladou vychovatelku. 

A jak to dopadlo? Překvapivě. Nebo vlastně ani ne.

Odvážná vychovatelka byla označena za potížistku a stěžovatelku. Kolegové se ji vyhýbali obloukem, báli se s ní promluvit, aby je náhodou neviděli lidé z vedení. Zdravotní sestra byla veřejně pochválena za příkladný zásah při hrozícím epileptickém záchvatu. Vychovatelka krátce na to odešla. Zdravotní sestra působí ve službě dodnes. Ruka ruku myje.

Máme oznamovací povinnost a také překazovací povinnost. Máme standardy kvality. Máme metodiky a postupy práce. Máme hromadu vzdělávání a proškolené pracovníky. Máme doporučené postupy. Máme inspekci. Máme veřejného ochránce práv a jeho kontroly. Máme soudy. A stejně se to stále děje. 

A co je potřeba podle mého změnit? 

V prvé řadě zrušit velké ústavy. Ve velkých pobytových službách se takové chování lehce ztratí. V tomto duchu slýchávám termín “kolektivní nezodpovědnost”. Dále nově a transparentně nastavit systém kontrol a hodnocení kvality služeb. Nyní se kontrolují převážně papíry. Jako experty do kontrolního týmu pozvat lidi s prožitou zkušeností. Z každé kontroly a inspekce zveřejnit výstup. A v neposlední řadě porušování práv tvrdě a transparentně sankcionovat.  

Co si společnost myslí, že se děje za zdmi velkých ústavů? Zkuste si představit, že jste to Vy, kdo tam žije, a jste plně závislý na péči a bojíte se říct o pomoc. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by neměl negativní zkušenost se službou. Pojďme to změnit. Mluvme o tom. Pišme o tom. 

Kdy jindy než teď, kdo jiný než my? Společně získejme společenskou podporu proto, aby věci šly dopředu. 

„Společenský pokrok se odehrává úsilím organizovaných menšin, které zneutralizují většinu a podaří se jim ji přemoci.“, Vladimír Špidla. 

Pozn. Impulsem pro napsání těchto řádků pro mě byl článek od Petra Třešňáka v Respektu s názvem Kdo zabil Dorotu Š.