Můj život, moje volba

Když jsem na konci letních prázdnin přemýšlela nad tématem neformálního setkání VIP, tedy Velmi Inspirativních Poskytovatelů, netušila jsem, že zvolím téma, které bude tak silně rezonovat celou společností.

Setkání na téma „Můj život, moje volba“ mělo proběhnout v kavárně, přihlásila se na něj spousta úžasných a inspirativních lidí, a já si toho neskutečně vážím. Vnější okolnosti a aktuální opatření nám však neumožnily, abychom se potkali všichni, bez rozdílu. A tak jsem se rozhodla setkání odložit.

Každý jsme tu sám za sebe, každý jsme jedinečný a činíme svá rozhodnutí podle svého uvážení. Když to vztáhnu na sociální služby – mapujeme potřeby každého člověka ve službě zcela individuálně, nastavujeme individuální plán, snažíme se respektovat individuální zvláštnosti každého jednotlivě, vtahujeme člověka do spolurozhodování o sobě.

 Status klienta

Kladu si otázku, zda to skutečně jde, respektovat individuální požadavky a rozhodnutí lidí, kteří žijí skupinově v pobytové službě? Člověk je tam sám za sebe, ale součástí skupiny. A kde končí práva jednoho, začínají práva toho druhého.

Má klient pobytové služby skutečně možnost volby? Například, když se dostane do situace jako je nesoulad a nepochopení se s pracovníkem, nevhodné chování pracovníků, jiné záliby klienta, než jsou v pobytové službě podporovány nebo jiný denní rytmus?

Pokud veškerou podporu a pomoc využívá od jednoho poskytovatele, je tedy se službou provázán ve všech oblastech svého života. Když služba nechce nebo nemůže být součinná při realizaci života podle klientových představ, tak klientovi nezbývá než se přizpůsobit, pokud nechce ze služby úplně odejít. A to i kdyby chtěl, mnohdy nelze, vždyť se službou je spjat jak strom se zemí.

 Je pobytová služba domov?

V zásadách poskytování sociálních služeb je uvedeno, že pobytová sociální služba není domov a neřeší bytovou otázku. Ale co když jsem člověk, který žádný domov nemá a potřebuji pomoc? Mohu si domov vytvořit i v pobytové službě?

Pokud bydlím doma a dochází ke mně terénní služba, která mi pomáhá, přijede a podpoří mě pouze v tom, na čem se společně domluvíme. Já si také rozhoduji, koho ve svém domově chci a koho ne. Mám své doma a člověk, kterého domů pustím, dělá jen to, co mu já dovolím.

V pobytových službách se setkávám s tím, že služba je lidem s postižením poskytována tak, jak to vidí pracovníci. A to i v oblastech, na kterých se nedomluvili.

A co dělat, když mi službu poskytuje pracovník, který se ke mně nechová s úctou a respektem? Pokud bych byla doma, řekla bych: „Tebe do svého pokoje už nepustím.“, a zvolila bych si někoho jiného. Ale mám tuto možnost i v pobytové službě?

Vím, je to složité, protože moje osobní volba může zasáhnout do práva spolubydlících, můžu je omezit, ohrozit. Takže se ptám – mám v pobytové službě to své doma? Mohu si ho vůbec vytvořit?  Jak mohou lidé v pobytových službách prožít svůj život podle svých představ a nenaplňovat pouze představy druhých?

Podle (filozofa) Heideggera existují dva různé druhy péče. V jednom případě osvobodím druhého od jeho starostí a začnu jednat místo něj. V takovém případě člověk ztrácí svůj způsob bytí a vlastně přestává existovat. Druhým způsobem, jak praktikovat péči o druhého, je naučit ho starat se a pečovat o sebe.

Pokud bychom tedy navázali na tuto úvahu, primární úlohou sociální služby je být jakýmsi partnerem v sebepéči. Péče o sebe sama je naším nejzásadnějším přínosem pro společnost, ve které žijeme. Všechno ostatní na něm závisí.

Podpořme především sebepéči každého jednotlivě, a naopak neosvobozujme člověka od jeho úlohy sebepéče nebo za sebe jednat – rozhodovat.