Deset let jsem působila v sociálních službách jako speciální pedagog, sociální pracovnice nebo vedoucí služeb.

Vždy mě zajímali lidé s postižením, po úraze, s vážnou nemocí, ale také děti, které byly odloženy v dětských domovech či senioři žijící v domovech pro seniory.

Říkala jsem si, jak se jim asi žije s tak těžkým osudem? A navíc mnohdy odloučeni od svých rodin.

Zda lidé, kteří nevidí, neslyší, nemluví, nechodí, nerozumí…. dokáží být šťastní, radovat se ze života, na něco se těšit, někoho milovat, někoho obdivovat? Jaký je jejich život za zdmi ústavů? O čem sní a co si přejí?

Ten zájem mě dovedl ke studiu speciální pedagogiky. Ovšem celé studium bylo zaměřeno převážně na to, co lidé s postižením nedokáží, co nezvládnou, v čem jsou omezeni.

Ale já chtěla poznat co cítí, co prožívají, jak vše, co se jim děje vnímají, jak jim mohu pomoci k tomu, aby mohli žít život podle svého.

Začala jsem tedy pracovat s dětmi a mladými lidmi s postižením v jednom velkém zařízení, které poskytuje své služby v duchu „ucelené rehabilitace“. Byla to moje škola života. Splnila jsem si svůj sen a stala jsem se pozorovatelkou i přímou účastnicí života lidí s postižením a jejich rodin.

Potkávala jsem mladé lidi po vážných úrazech (skoky do vody, pády, autohavárie), rodiny, kterým se narodilo dítě s postižením a říkala si, jak je osud nevyzpytatelný, nikdy nevíme, co nás čeká za zatáčkou, nikdy nevíme, co bude v příští minutě. Uvědomovala jsem si, že vše, co kolem sebe pozoruji, jednou může být i můj příběh, nebo příběh mých blízkých.

V té době jsem cítila tíhu, smutek, strach a frustraci, jelikož já bych takto odděleně od běžné společnosti žít nechtěla. Nevěděla jsem, že to jde i jinak. Už v rámci studia jsem navštěvovala velká zařízení, praxi jsem absolvovala v ústavech, a tudíž jsem si myslela, že je normální, aby lidé s postižením nebo senioři odcházeli do izolovaných institucí.

Byla jsem vyslána na stáž do jednoho velkého zařízení, které prošlo tzv. procesem transformace. Vůbec jsem netušila, co to je, kam a proč tam jedu. 

Bohu díky. Viděla jsem na vlastní oči, jak lidé s velmi těžkým postižením žijí v rodinných domech, v malých komunitních službách, které jsou součástí obce. Mají své soukromí, svůj pokoj, dostatek péče, a také prostoru pro své vlastní rozhodování. Bylo to tak silné a nádherné.

Změnilo mě to. A když jsem se vrátila do zařízení, kde jsem pracovala, jako bych sundala růžové brýle a dívala se novýma očima. Najednou jsem vnímala, že velká zařízení tvoří lidem umělý svět, kde mají vše v jednom areálu, v jenom místě. Ale je to jako byste žili v akváriu. Sice pohodlné, ale izolované, odtržené od rodiny i reality a nesvobodné.  

Rozhodla jsem se, že se dále nebudu podílet na vzniku a rozvoji velkokapacitních služeb, ale že svou energií vložím do proměny velkých ústavů v malé komunitní služby a umožním tak i lidem, kteří dlouhodobě a často i celý svůj život, žili v instituci, žít běžný život, stát se součástí společnosti a opustit zdi ústavů.

V roce 2012 jsem se stala součástí velkého pilotního projektu, který nastartovat proces transformace pobytových sociálních služeb v ČR. Od té doby spolupracuji s mnoha odborníky, poskytovateli, jejich zřizovateli i s MPSV na transformaci sociálních služeb a podílím se na rozvoji komunitních služeb, aby lidé mohli opouštět velké ústavy a žít v malých komunitních službách.