Láska, sex a něžnosti

S každou návštěvou komunitní služby se na ty další těším víc a víc. Je tak úžasné být přítomna proměně lidí, kteří odešli z institucí a dostali možnost žít normálním životem. Najednou se jim totiž otevírají možnosti, o kterých vůbec nevěděli, že existují.

Na včerejší konzultaci mi sociální pracovnice komunitní služby vyprávěla:

„Tak jsem byla na sociálním šetření v ústavní službě. Už v ní sice žije jenom 30 lidí, ale ty prostory zámku působí hrozivě. Jak tam ti lidé můžou žít? Prý jich tam v minulosti žilo mnohem víc. To si vůbec nedovedu představit. Mě tam zavřít, tak se zblázním.“ popisovala nedávný zážitek.

„To byla vaše první zkušenost?“ ptala jsem se.

„Ano, nikdy před tím jsem v takové velké službě nebyla.“ odpověděla.

„Aha. Ale to je jen slabý odvar, to jste nebyla v zámku, kde žije třeba 100 i více lidí. Žijí tam po 3, 4 i 5 na pokojích, společné záchody, sprchy, umývárny na chodbách, velké jídelny, …“ popisovala jsem prostředí typických ústavních služeb.

„To fakt ještě existuje?! No jo, v minulosti bych to chápala, to byla ,lidská práva‘ sprosté slovo, tomu rozumím, ale v dnešní době?“ pokračovala.

„Ano. V dnešní době. Bohužel.“ odpověděla jsem.

Mně tyhle konzultace velmi pomáhají, protože vidím tu proměnu a nastavení lidí. Život v instituci ovlivňuje nejen ty, kteří v ní žijí, ale i ty, kteří v ní pracují. Časem si pracovníci zvyknou, že různé patologie u jejich klientů jsou zcela normální. A je pochopitelné, že vznikají, protože dlouhodobý život v instituci nepřináší nic povzbudivého.

Psychologických pokusů, které to dokazují, bylo v minulosti provedeno už tolik, že není potřeba je stále opakovat a připomínat. Že ne? 😊.

Témata, která řešíme v ústavních službách korespondují s životem uvnitř, tedy:  agresivita, zneužívání, šikana, demotivace, frustrace, sexuální a jiné násilí, pasivita, nechuť a nečinnost.

V komunitních službách řešíme jiná témata, která také korespondují s životem uvnitř: jak navazovat a udržovat vztahy s lidmi, jak naplňovat potřebu intimity a sexuální potřeby, jak si najít a udržet práci, kamarády, vzájemnou pomoc v péči o domácnost, pravidla společného spolubydlení, recepty, nákupy, kino, pivo, …

Už slyším kolegy z institucí, jak mi oponují a říkají: „Ale my s klienty taky pracujeme na naplňování potřeb v oblasti vztahů, práce, sexuality, volného času….“. Ano, jistě, já vím.

Ale copak jde naplňovat individuální potřeby v případě, že se musíte podřídit režimu instituce, nemáte svůj pokoj, svoje soukromí, svůj klid?

A žijete v prostředí obklopeném desítkami i stovkami lidí, které jste si nevybrali?

Příklad uvedu záměrně na oblasti, která by mohla oslovit každého z vás 😊. Sexualita.

Dovedete si představit, jaké by to bylo, kdybyste najednou nemohli zažívat doteky, blízkost, intimitu a už nikdy byste neměli sex a blízké intimní vztahy?

Jak myslíte, že byste se cítili? Jak by se to projevilo ve vašem chování?

„…dělá dobře mně i tobě…“. Tuto příjemnou a přirozenou součást našeho života si nemohou dopřát dle svého všichni. Některým z nás je odpírána, zakazována nebo jsou za uspokojování této potřeby dokonce potrestáni.

Naplnění sexuality patří mezi základní potřeby každého člověka. Prožívat sexualitu a sexuální kontakt prostě každý dospělý člověk potřebuje.

Prostředí formuje a pokud žijete v přirozeném prostředí, vaše potřeby, ať už jsou jakékoliv, se mohou přirozeně projevit a vy je můžete přirozeně uspokojovat.

Ale co, když vyrůstáte v instituci s desítkami nebo stovkami dalších lidí? Copak to mezi tolika lidmi jde?  Lze v takovém prostředí důstojně prožívat a uspokojovat svoji vlastní sexualitu? Je to vůbec možné v prostředí, kde se člověk přizpůsobuje instituci?

Nyní navštěvuji převážně komunitní služby (ty, které prošly procesem transformace – opustily zdi ústavů, zámků a jsou součástí běžné zástavby, v bytech, domech), ve kterých se oblast intimity a vztahů často objevuje.

Kolegové v komunitních službách dobře vědí, že cokoliv přirozeného v sobě potlačíme, to se projeví v té nejzvrhlejší podobě. A proto oblast sexuality a vztahů u lidí ve službě podporují a hledají možnosti důstojného uspokojování a naplňování. Předchází tím různým krizovým situacím a agresivitě, která se v případě neuspokojování základních potřeb dostaví.

Mám takovou radost, že oblast sexuality už není tabu.

Tímto článkem chci poděkovat všem úžasným lidem, kteří pracují v komunitních službách a podporují jejich vznik a rozvoj. Pomáhají lidem s postižením žít život podle svých potřeb. Dělají neskutečně záslužnou práci. Klobouk dolů, klobouk dolů.

Lidé se zdravotním postižením se stále potýkají se značnými překážkami a jsou vystaveny vyššímu riziku sociálního vyloučení. Proto je nezbytné hlasitě mluvit a různými prostředky pomáhat lidem s postižením, aby požívali svá lidská práva, měli rovné příležitosti a rovný přístup, mohli se rozhodnout, kde, jak a s kým budou žít a dostávali k tomu nezbytnou podporu, kterou potřebují a již se nesetkávali s diskriminací.