Dva světy

Zamýšlím se nad tím, zda v sociálních službách opravdu existují dva světy, které o sobě zdánlivě nevědí. Nebo raději nechtějí vědět?

Jedním z nich je svět komunitních služeb. Lidé se zdravotním postižením jsou součástí obce nebo města, žijí v rodinných domech nebo bytech, kde je jim poskytovaná sociální služba, která je řízena potřebami a přáním konkrétních lidí. Pracovníci pomáhají s tím, co lidé sami nedokáží, podporují je v začlenění do společnosti a v každodenním kontaktu se sousedy i s veřejností. Člověka s postižením potkáte běžně na ulici, v obchodě, v autobuse, na poště, apod.

Pracovníci z komunitních služeb na mě udiveně koukají s dotazem: „Ty velké ústavy ještě existují?! A to fakt bydlí třeba po 4 lidech na pokoji?“. Vypadá to, jakoby netušili, že ve 21. století se stále potkáváme se službami, ve kterých lidé nemohou žít podle svého, nemají prostor sami pro sebe, své soukromí, svůj klid, musí se podřizovat pravidlům služby i spolubydlícím, které si nevybrali.

Mnozí lidé, kteří žijí v komunitní službě, ale také pracovníci, rychle zapomněli nebo možná vytěsnili dobu, kterou prožili v ústavu. Proč? Odpověď pro mě skvěle vystihla kapela Lucie v písni Oheň: „Už se nechcem nikdy vracet. Tam, kde nám bylo mizerně…“ Ani ve vzpomínkách.

Druhým světem je svět ústavních služeb a velkých institucí. Lidé se zdravotním postižením jsou segregováni od běžné společnosti v uzavřeném prostoru budovy. Život se jim odehrává v oploceném areálu. Mají tam dílny, bazén, rehabilitaci, kantýnu, někdy i zoo koutek aj. Ve službě jim uvaří, vyperou, přinesou poštu, přijde za nimi pedikérka, manikérka, kadeřnice, lékař, často i zubař…. Co by dělali venku? Proč by tam chodili? Na ulici je tedy potkáte zřídka, (převážně) ve skupince s dalšími „klienty“ v rámci vycházky.

Pracovníci z ústavních služeb na mě nevěřícně hledí a ptají se: „A to fakt existuje, že lidi s postižením žijí v bytě nebo v rodinném domě? To by ti naši klienti nezvládli, my tu žádný šikovný, co by to dali nemáme!“. Myslím si, že často si o mně v duchu říkají: „Zase jedna idealistka, těch už tu bylo.“

V rámci globalizace víme, co se děje na druhé straně zeměkoule, ale netušíme, co se děje v sousedním okrese, či u jiného zřizovatele.

A pak je tu něco mezi. Tváří se to jako transformace sociálních služeb, tedy přechod od ústavní ke komunitní formě bydlení, ale transformace to rozhodně není. Velmi zjedodušeně: postavíme domky pěkně vedle sebe, k nim přistavíme budovu pro provoz (jídelna, prádelna, dílny), raději to celé oplotíme a je to.

Z tohoto pojetí je mi smutno. Jelikož se investují ohromné peníze do nových budov a provozů, které se později těžko opouští.

Pokud bychom za lůžky a kapacitami viděli konkrétní lidi a jejich potřeby, jsem si jistá, že bychom nemohli investovat čas ani peníze do vzniku podobných celků.

Mnozí z vás si možná řeknou: „O co jí jde? Vždyť se lidem s postižením postaví nové domky, kde žijí mnohdy lépe než lidi venku? Mají krásné bydlení a všechny služby pěkně po ruce. Co víc si přát?“.

Ovšem to bych se na transformaci sociálních služeb musela dívat pouze jako na změnu bydlení. Ale já ji vnímám jako transformaci života člověka.

Jaká je kvalita života člověka, který žije ve velké skupině lidí v instituci, oddělen od své rodiny, blízkých a od ostatní společnosti? Jeho potřeby a přání jsou „napasovány“ na potřeby a režim zařízení. Volný čas, spánek, jídlo, aktivity jsou vždy na stejném místě a se stejnými lidmi.

A jaká je kvalita života člověka, kterému jsme pomohli žít samostatný život a být součást společnosti? Umožnili jsme mu žít v obci, ve městě, zastávat běžné společenské role, být něčí soused, zákazník v obchodě, cestující v dopravě, mít blízké vztahy i s jinými lidmi, nejen spolubydlícími nebo pracovníky. Být si vědom sám sebe, být v něčem dobrý, užitečný a prospěšný.

Přeji si, aby úředníci, politici i samotné služby při plánování rozvoje sociálních služeb viděli konkrétního člověka, nejen budovu.