Články autora
„Ještě rok a skončí mi sedmiletka. Tak přemýšlím, co dál.“ říká kamarádka na dámské jízdě, kterou jsme si se sousedkami nově zavedly. Copak já vím, co je v jejím podání sedmiletka? Při pokračování mi došlo, že její sedmiletka je spojená s prací. Byla jsem ráda, že toto téma přinesla a nebyla bych to já, abych v něm hned neviděla různé spojitosti...
Procházím dlouhou temnou chodbou, míjím pokoje nalevo i napravo. Vcházím do velké prostorné místnost na konci chodby, která slouží jako společenská místnost. Sedí tam několik žen, jako kulisa je puštěná televize, na můj vkus až příliš hlasitá. S každou další návštěvou takové instituce posiluje moje přesvědčení, že sdílet zkušenosti a podílet se na transformaci, tedy proměně služeb, má smysl. Moje kroky...
Pracovní den přede mnou. Ráno otevírám notebook, abych vzápětí zjistila, že nereaguje. Zaklapnu, odklapnu. Nic. Opakuji. Nic. První vyčítavá myšlenka putuje k manželovi. Druhá k dětem. Co s ním včera večer prováděli? Snažím se zpracovat nával emotivní vlny, až poté se zeptám manžela: „Nevíš, co s ním je? Nejde zapnout!“. Nevěděl. Obracím se tedy na profíky. Když popisuji IT pracovníkovi...
„Co takhle jít odpoledne ven?“ ptám se několika dětí, pro které jsem paní Monika, tč. vychovatelka v jednom velkém zařízení. Skupinku tvoří děti od 6 do 12 let, mnozí z nich žijí v ústavní službě celý svůj dosavadní život. „Jé, půjdeme! Ale paní Mony, vezmeme to kolem té drogerie, co je nahoře, jo?“. Proč zrovna drogerie (?), říkám si....
„My už tu žádného ztransformovatelného klienta nemáme. Všichni ti schopní už odešli, zůstali tady jenom hodně postižení, nekomunikující a ležící“ hlásí rozhořčeným hlasem pracovnice na kurzu. Běžné, časté, typické. Tak pěkně od začátku. Já: „Kdo je to ztransformovatelný klient?“ Pracovnice: „No přece ten, co může odejít ze zařízení a žít sám v bytě.“ Já: „Předpokládám, že takoví lidé už...
Já a technika. To je teda něco. Videokonference už dávno začala a já se teprve snažím zprovoznit kameru. Jsem přesvědčena, že mikrofon je vypnutý. Kolem mě poskakují děti a hlásí, že mají hlad, žízeň, potřebují se vyčůrat… Zrovna teď! A nebyla bych to já, abych po chvíli zjistila, že kamera funkční není, ale mikrofon běží výtečně a každé moje rozčarování...
Ležím v posteli obklopena dětmi a čekám, až usnou. Hlavou mi běží, kdo koho vlastně uspává 😊. Tyto společné chvíle mám tak ráda. V polospánku zaslechnu nějaké pípání. V duchu si říkám: „Aha, mobil, nějaké příchozí zprávy…“. Zvědavost mě vytáhne. „Kdo může psát takto večer?“. Dopotácím se dolů k telefonu a koukám, že mi kamarádka posílá odkazy na články, které putují u nich...
Monika Jelínková